9. kapitola - Klan Mercuri
Po dalším měsíci kdy jsem naprosto vyčerpaný dorazil do městečka Dowtown. Bylo to malé městečko ve kterém nežilo moc lidí. Jednoho večera jsem se procházel po hrázi jezera v zase jsem se utápěl v depresi jsem narazil na podivnou skupinku tří lidí - na dvě ženy a jednoho muže.
Rozběhl jsem se k nim a zeptal se: " Kdo jste?". Jedna žena k němu přistoupila a řekla: " Víš, my jsme upíři vegeteriáni a lovíme zde zvířata abychom se nasytili. Musíme lovit jen v noci a vycházíme ven také jen v noci, protože lidé by hned poznali, že jsme jiní." Byl jsem neskonale šťastný, konečně jsem potkal lidi svého druhu. Pousmál jsem se a řekl jsem: " Já se jmenuji Jasper a jak se jmenujete Vy? " Černovlasá žena odpověděla: " Já jsem Serena a tohle jsou moje dvě adoptované děti - Amelia a Tim".
Mercuriovi mě bez jakýchkoliv výčitek inhed přijali mezi sebe. Bydlel jsem v jejich luxusní rezidenci kousek za městem. Byl jsem po těch letech strávených s Marií konečně šťastný, měl jsem své přátele. Jak plynul čas tak jsem se stále víc a víc zamilovával do Amelii. Byla to velice zvláštní dívka. Dokázala ovládat mé pocity a přitom byla tak neuvěřitelně plachá a stydlivá. Den ode dne jsme si byli blíž a blíž. S jejím bratrem Timem jsme měli stejné záliby - oba jsme milovali hudbu a umění. Chodili jsme spolu na výstavy, koncerty a na opery, které jsem miloval. Serena mě přijala jako svého syna. Dokonce jsem jí říkal mami.
Konečně jsem byl šťastný, poprvé ve svém upířím neživotě. Měl jsem pocit, že mám rodinu o kterou jsem kdysi tak krutým způsobem přišel. Čím déle jsem s nimi žil, tím více jsem je měl rád, nejvíce Amelii, která se po dvou letech soužití stala moji snoubenkou.
I když jsem si občas vzpoměl na svoji drahou Caroline, kterou jsem pořád miloval a která z mého srdce nikdy nezmizí. Amelia mi ji tolik připomínala. Byla velice hodná a obětavá. Nejvíc jsem na ní miloval tu její plachost a zároveň ztřeštěnost.Byl jsem rád, že ji mám a těšil jsem se na to jak spolu budeme žít navěky.